JHRADEC

[jhradec]

Omlouvám se, ale musím se trochu poopravit. Za mého mládí se svítilo svítiplynem. Praha totiž svícení plynem zase zavádí. Svítí se metanem - teplota punčošek je vyšší a světlo je tak “ bělejší”. V plánu mají cca 1000 světel. Zatím jich svítí skoro 3/4, takže Karlův most je prý jediným mostem na světě, který je kompletně nasvícen plynem.

[jhradec]

Ještě se zastavím u těch dopravních prostředků. Konkrétně mám na mysli dvoukoláky. Nemyslím ty těžké s dřevěnou korbou, co měli metaři a dlaždiči. Mám na mysli něco jiného. Lehký dřevěný žebřinový rám na koncích přecházel do držadel na obou koncích. Rovinný rám měl uprostřed velká, lehká kola vyrobená klasickou kolářskou technikou - průměr skoro metr. Rám byl přitom odpružen celoeliptickými pery. Na výmolech i dláždění to jelo plynule plavně i když kola neměla pneumatiky. Držadla byla někdy doplněna popruhem. Celé to bylo profesionálně okované - žádná amatérská improvizace.
V podstatě to vypadalo jako široký žebřík na kolech- délka snad 4 m. Tohle šikovné vozidlo používal kde kdo. Bylo jich spousta. Takže když si třeba moje matka šla koupit skříň, pan vedoucí po zaplacení zavolal skladníky, kteří nepřinesli papírové krabice se stavebnicí, ale popruhy, žíněnku a deku. Popadli skříň- přímo ten vybraný kus. Přes žíněnku ho položili na záda na ten žebřinový dvoukolák, přikryli dekou a jelo se. Na poruzích ( tráky) skříň vynesli po schodech do druhého patra a postavili na místo v bytě. Dostali pětku spropitného, popruhy, deku i žíňenku si odvezli. Všeobecná spokojenost a nulové odpady.
Tenhle šikovný vozík bych mnohokrát upotřebil taky, bohužel vozíky zmizely. Nějak patřily k době kdy pošta jezdila s koňmi.

[AdmineR]

vďaka za tieto info a spomienky, som im strašne rád.

[jhradec]

Od narození jsem chcípák. Kde jakou infekci jsem chytil ( musím zaklepat, už je to lepší). Takže když jsem nastoupil do školky - chodil jsem tam vždycky týden a pak tři týdny doma marodil. Rodiče samozřejmě vinili tu školku, takže mne šíbovali z jedné do druhé. S tímhle chozením- nechozením se souvisí i to, že jsem se moc nezkamarádil a dodnes jsem trochu samotář. No a na děcko co se liší se aplikuje to, čemu se dnes říká šikana. Na šikanu jsou ale třeba dva: ten co šikanuje a ten co si to nechá líbit. Já jsem si to líbit nenechal, ale stejně to dost dlouho zkoušeli.
Takže jsem jako dítě poznal postupně 5 školek v okolí. Jedna se lišila. Taková vojenská. Po obědě se nespalo na žíněnkách jako v jiných školkách, ale na tvrdé pryčně. Dřevěná deska na nožičkách asi 10 cm nad zemí. Fasovali jsme k tomu deku. Byla tenká a kousavá. Když se šlo v téhle školce na procházku- byly děti přivazovány po dvojicích za ruku na provaz. To se mi nelíbilo, tak jsem se poprvé vysmekl. Šlo to snadno- byla zima a měl jsem rukavice. Ruku jsem vysmekl, ale rukavice zůstala ve smyčce. A protože mi maminka přišla rukavice na tkaloun, který šel rukávem k proutku za krkem a odtamtud k druhé rukavici ( aby se rukavice nemohla ztratit) zůstal jsem připoutaný tím tkalounem. Osvobození jsem nedosáhl, jen mi byla zima na ruku.
Vedoucí téhle školky byla zvláštní osoba. Ostatní personál se jí bál- zřejmě právem. Chodila v stejnokroji sestry Červeného kříže. Ten je sice odvozen z pracovního oděvu řádových sester, ale v jejím pojetí to byla uniforma vojenského rázu. Podtrhovala to i řada odznaků, jako vyznamenání na prsou.
Hvězdy a Leninové mi nic neříkaly- mne zaujaly Jánského kapky ( krve- za dobrovolné dárcovství)- měla asi dvě.
No a tahle osoba pořádala pro čtyřleté děti politická školení!! Usnesení strany a pracovní úspěchy nás nechávali chladnými. Partyzány a udatnou Rudou armádu jsme celkem žrali. Mne ale šokovala přednáška, jejíž smysl byl : Dědeček a babička- ujídají chlebíčka. Měl jsem prarodiče jen z matčiny strany, ale do role darmožroutů jsem si je nějak nedokázal srovnat.
Takže jestli dnes někdo tvrdí, že těm komunistickým žvástům nikdo nemohl věřit - říkám NE v padesátých letech byli i tací co tomu upřímně věřili.

[jhradec]

Za mého dětství si lidé při práci zpívali. Nebo alespoň pískali. Někdy každý sám, někdy společně a někdy i vícehlasně. V repertoáru nebyly jen písně sprostonárodní a kuplety, ale taky árie z operet i oper. Holt nebylo všude rádio. My jsme rádio měli od nepaměti. Byl to předválečný HYMNUS - Radiotechna- systém Telefunken. Dnešní terminologií druhý nejvyšší model. Nejvyšší byl BIG BEN, ale Hymnus taky nebyl žádný vořezávátko . Když jsem šel do školy- byla to úplně nová škola- Škola SNP na Benadově náměstí. Ano, škola Slovenského Národního Povstání. Škola oslovila SRPŠ ( sdružení rodičů a přátel školy ) jestli by někdo neposkytl radiopřiímač, aby žáci mohli poslouchat vysílání pro školy ( bylo vždycky po velké přestávce). Otec nabídl a Hymnus se ocitnul ve třídě. Z pozice na skříni snadno ozvučil celou třídu.
Jednou ozvučil i tělocvičnu- když poslouchalo více tříd. Pak se ale porouchal a škola aparát vrátila.
Otec Hymnusa vlastnoručně opravil a ten nám sloužil ještě mnoho let na chalupě ( než jsem ho bohužel zašmelil- nehodil se mi do tehdejší sbírky). Byla to doba, kdy náhradní elektronky do rádia 25 let starého měli v každé lepší elektře( prodejna Elektro-Rádio). Hymnusa ve škole nahradilo malé bakelitové rádio TESLA od dalšího rodiče- mecenáše. Jak si matně vzpomínám byl to asi RYTMUS. Abychom vysílání slyšeli- museli jsme se namačkat co nejblíž k přijímači umístěném na katedře. V tom útlém věku jsem nijak neocenil , že jsem se mohl mačkat s holkama.

[earthquake]

Pekne s to cita, len pokracuj.

[jhradec]

V jedné známé forbíně zpovídá M. Horníček J. Wericha, jak tráví den (v činorodém ruchu ). A zde J.W prohlásí, že když chce halekačky, tak si pustí Prahu, tam jsou vždycky. Vládnoucí strana uznávala v umění ( po stalinském vzoru ) pouze socialistický realismus. Všechno ostatní vypryčovala z vysílání. Logicky tedy zbyly jen lidové písně v podání lidského hlasu- halekačky.
Tak tuhle dobu už nepamatuju. Za mého dětství byly na Praze až na výjimky tři žánry:
1) zůstala hudba lidová, překvapivě v interpretaci dechových ansámblů německého typu. Tuhle hudbu zavedl ( nejen) do Čech císařpán. V každém posádkovém městě musel mít pořádnou posádkovou kapelu. Orchestraci posléze přejali sokolové - kteří taky potřebovali ozvučit venkovní prostory.
Paradoxně neměli komunisti v lásce ani sokoly , ani císařpána .
2) Dalším žánrem byly písně vojenské a vojácké - mnohdy v ruském originále. Částečně srozumitelný slovanský jazyk mi dělal v hlavě pěkný guláš ve stylu Hrdého Budžese. Úroveň vesměs strašná - jakž takže šly písně lidové, nebo od Izáka Dunajevského, ale těch byla menšina.
3) Po sovětském vzoru se soudruzi pokoušeli zavést častušky. Tak se člověk nejen dozvěděl : “Na zahrádce rezeda- z vokna kouká předseda”, ale i “Naši jezééďááacíí si dobře vedou, když je třeba v nóóóci na póóle jedou”. Což IMHO svědčí o nedodržení nějaké agrotechnické lhůty.
Vítanou výjimkou byl Leningradský dixieland. Hráli ho jen zřídka a byl to pro mne svátek. Né, že by se repertoárem, či provedením zásadně lišili od ostatních kapel jazzového revivalu tu, či cizozemských. Byli Sověti a tak byli povoleni, nebo alespoň strpěni ve vysílání druhé nejsilnější Evropské středovlnné stanice.
Připomínám, že šlo o dobu, kdy se zakládal Semafor, v hitparádě se “hledala písnička pro všední den”, v Lucerně vystoupil Paul Robeson a na deskách Supraphonu anglicky zpíval Ivo Robič.